na Blog.cz

Mělo to být pondělní ráno jako každé jiné. Ano,pro jiné lidi,ale pro studenty z GULZU to znamenalo něco jiného. V pondělí 30.4. totiž měli čtvrťáci poslední zvonění. Abych řekla pravdu vůbec jsem se na to netěšila,věděla jsem,že skončím zmalovaná,politá vodou a budu mít zkažený ráno. Když si to,ale zpětně vybavím,tak moje pocity z toho dne jsou úplně jiné. "Nevěřila bych tomu,že poslední zvonění může dopadnout takhle úžasně."
Nic to ale nemění na tom,že nás pomalovali snad úplně všude a pak to kluci završili tím,že nás u hlavní brány polili vodou a vysypali na nás mouku.Není totiž nic lepšího než se usilovně pokoušet dostat mouku z vlasů a z oblečení. :D Kdybych si,ale měla vybrat o čem budu psát,tak bych popsala nejspíš tu hlavní část celého dne,kterou jsme někteří strávili v parku za naší školou. Možná bude pro všechny dobré,když tu nebudu rozepisovat,co se dělo.Ještě by se tu někdo mohl zděsit a štítek s nápisem Gymnázium u naší školy by musel ředitel změnit na Blázinec.

Ti,kteří nebyli v parku by toho měli hodně litovat!

Poslední dobou zjišťuji,že většina lidí místo toho,aby si stála za svým názorem,tak se radši podřídí ostatním, než aby museli vysvětlovat, proč si myslí,že je to jinak. Ano,možná to je už dávno potvrzené,spousta z vás už o tom psala a mluvila,ale já si toho začla pořádně všímat až teď. Nevím čím to bylo způsobeno,ale asi za to může můj nový názor na svět a lidi okolo. Poslední dobou tak nějak asi vybučuji z kolektivu,ne že bych neuměla navázat kontakt,ale udělala jsem si nový názor na celou mojí třídu a jaksi z ní věřím jedinému člověku a ostatní mi přijdou s prominutím jako kamarádky na baterky. Tak mám aspoň více času pozorovat moje vrstevníky. A nejvíc mě štve,že skoro každý,den ode dne mění svůj názor. Je dost možné,že je to normální a ještě v tomto věku,ale mě to někdy dost štve. Někdo něco řekne a ostatní za ním jdou jako nějací mravenci. Ti také chodí pořád spolu za vůdčím mravencem.

Proč to píšu?
Myslím si,že většina lidí by si měla přehodnotit svoje názory a aspoň trochu se jimi řídit. Většina lidí si myslí,jak má dokonalý názor na svět a jak jsou jeho názory dokonalé,ale když na to potom dojde a má možnost projevit svůj názor,tak "sklapne kufr a odejde." Tak kde to jsme?!

Můžu si říkat,že je to například způsobeno momentálním stavem nervozity a nejistoty,ale proč? Vždyť nám pořád učitelé kladou důraz na projevení našeho názoru,že nám za to nikdo hlavu neutrhne. Vždyť by jsme měli být sakra vděční za to,že my už můžeme projevovat veřejně svůj názor,aniž by nás za to pak někdo mučil nebo nejhůř, pověsil. Jenže někteří lidé se pořád bojí ho říci. Dokonce se někteří nechají i ovlivňovat ostatními,většinou těmi,kteří mají v dotyčné skupině hlavní postavení. Ono je to asi příjemné,být za jedno s tím,kterého všichni obdivují a myslet si,že jsem na tom stejně, ale ono to tak většinou není. Někdy zjistíte,že jste tam na tom místě byli jenom proto,aby jste té dotyčné osobě dělali křoví. Nebudu popírat to,že se v nějakých situacích také tak chovám. Ono je někdy lepší to ani neříkat,ale myslím si,že s tím nemám problém,když na to dojde. Lidi proberte se a začněte uvažovat.

Proč ty čtyři tečky? Nevím,co napsat,aby to vystihovalo více mojí náladu aniž bych popsala A4. Tudíž jsem si řekla,že tečky budou ideální.
Nikdy jsem netušila,že někdy budu patřit mezi lidi,kterým se během jedné chvilky změní skoro celý život. Přesně to se mi stalo. Je pravda,že možná zbytečně šílím,ještě nemám přesný verdikt,ale tak nějak se smiřuji s tím,že to tak dopadne. Teda spíš jsem se s tím ještě vůbec nesmířila. Kdyby mi to aspoň pořád nepřipomínala ta bolest,kterou cítím, když pohnu trochu víc kolenem než můžu a když sedím. Možná jsem to teď poslední dobou řekla snad všem,ale já se prostě potřebuji někomu svěřit. Hrozně moc mě to tíží,chci zase patřit mezi zdravé lidi...Už chápu,proč se jedním úrazem může gymnastce změnit celá budoucnost..Jestli to tak dopadne,tak už se nikdy nepostavím na koberec před rozhodčí a už nikdy nepocítím ten nával adrenalinu a nervozity,který hodně cítím,když jsem na závodech.

Celých pět dní,které jsem strávila u babičky bylo opravdu hnusně,dokonce sněžilo. Chvílemi jsem si myslela,že jsem asi něco vypila nebo si něco šlehla. Nechtělo se mi uvěřit,že v dubnu,kdy má být teplo a krásně,že bude chumelit jako v lednu. Horkotěžko jsem to přešla s úsměvem,ale přála jsem si,aby bylo krásně. Plánovala jsem si,že celé Velikonoce budu jezdit na kole a budu venku. Místo toho jsem řešila, kde najdu rukavice. Až poslední den,kdy jsme odjížděli,bylo krásně. Celé dvě hodiny v autě jsem koukala z okna od auta, jak je venku krásně a živě jsem viděla,jak jsou všichni slezlí na Petříně. Tomu se říká krásně prožité prázdniny!

Pro někoho možná kýč, ale pro mě je to to asi nejdůležitější místo. Bydlím tu 15 let, rok jsem totiž bydlela na Letný.
Je zajímavý jak se názory během života hodně mění. Ještě před rokem jsem říkala,že se chci za každou cenu přestěhovat a dneska bych se neodstěhovala ani omylem! A co,že těch lidí,kteří by chtěli bydlet vedle Pařížský nebo přímo v Pařížský je mnoho. Jejich mínus,já jim tu příležitost nedám! Miluju to tu a chci tu zůstat..i když bych radši bydlela v Londýně nebo v New Yorku,ale Pařížská a celý Starý Město má taky něco do sebe. Jen mi všichni záviďte!
(Mimochodem,tu fotku nebudu vydávat za svojí protože jsem jí stáhla z aktuálně.cz :D)

Sedím na v kavárně Costa coffee (nákupní centrum Anděl) a pozoruju lidi,co chodí okolo. Musela jsem si na chvíli sednout protože moje nohy mi jaksi vypověděly službu..ani se jim nedivím,po 3 hodinách nakupování..a také proto,že už mám dost těch věčně hemžících se lidí a už mě nebaví pořád dávat pozor kudy jdu, abych náhodou nestrčila do nějakého malého spratka,co nekouká na cestu. Když tak ty lidi pozoruju napadá mě jediné. Davové šílenství s názvem vánoce. Všichni tak zmateně pobíhají od obchodu k obchodu a z obličeje jim jde vyčíst, že neví co mají blízkým koupit a že nakupují skoro na poslední chvíli. Možná se na to dívám ze špatného úhlu. Já vlastně nic proti vánocím nemám,ale co mě dokáže nejvíc naštvat,jsou vánoční televizní reklamy!

Ale zpátky k tomu, kde jsem začala.

Jak tam tak sedím. Musím se sama sobě usmát. Patřím asi k mála lidem, co už má všechny dárky obstarané, a tak si můžu v klidu a s dobrým pocitem vypít svoje oříškové latte. "A nezasloužím si to?" ptám se sama sebe. Ne netrpím samomluvou,jen někdy :D Je to docela vtipné pozorovat, jak tam ti lidi pobíhají od obchodu k obchodu a vráží do sebe. Všude je hmatatelné velké napětí a jen čekám až se někdo naštve a začne na ostatní ječet.
Ne, že by mi to vadilo, ale přijde mi trochu škoda,že většina lidí tráví svátky v obchoďácích. Dřív se sešla celá rodina a dělali společně různé vánoční tradice. Teď už lidi kupují i vánoční cukroví někde v samošce.

Vánoce na krku,ve všech obchoďácích se to jen hemží lidmi,všichni se snaží sehnat ten nejlepší dárek a já pociťuji nátlak vánoc. Je to asi poprvé,co se mi stalo,že bych měla o vánocích menší formu depky. A neptejte se mě proč. Ještě jsem se nestihla vzpamatovat z pochmůrných nálad podzimu a už tu jsou vánoce a já nemám skoro žádné dárky. V samém zápalu
vzteku a z prvotní nálady jsem se rozhodla,že si založím blog. Připadám si jako Alenka v říši divů protože vůbec netuším,proč mě to napadlo zrovna v tuhle dobu..ale to bych nebyla já, kdybych se něčím nepřekvapila.


Ale teď k hlavnímu.

Proč jsem to udělala..?
Jedna z možností je,že nechci být pozadu a držet krok s ostatními. Jinými slovy,nevybočovat z řady.
Jenže já mám jiné odůvodnění. Chodím do prváku na gymnázium a moje myšlenky se začínají stáčet směrem k maturitě a hlavně k tomu,co bude potom až odmaturuju. Jestli se k tomu vůbec dostanu. Jedna z mých představ je publicistika a těsně za ní je egyptologie. Ale když vezmeme v potaz publicistiku,tak tohle beru jako své začátky psaní. Nějak si to natrénovat musím.